Elg, z. s.

Román Max, Mischa a ofenzíva Tet i okolnosti vzniku českého překladu jsme vám už představili, teď vám konečně nabízíme možnost si ho v předstihu koupit. Na portálu Donio jsme spustili crowdfundingovou kampaň, a tak si můžete pořídit nejen knihu, ale i řadu tematických odměn. Ptali jste se, jaké jsou náklady na vydání a kdo dostal kolik zaplaceno. I to jsme vyčíslili do přehledné tabulky. A abyste nekupovali úplného zajíce v pytli, připravili jsme pro vás ukázku. Všechny podrobnosti najdete v odkazu v komentáři. A kdybyste měli nějaké dotazy, napište nám přímo sem nebo na [email protected].

Než vám prozradíme to, co vás zajímá zjevně nejvíc, tedy kolik tahle legrace (čtěte: náš nový překladatelský a nakladatelský počin čítající 1144 NS a kdovíkolik tiskových stran) stojí a kdo dostal jaký honorář, můžete si přečíst, o čem kniha vlastně je podle překladatelky Kateřiny Krištůfkové, redaktorky Daniely Mrázové a korektora Pavla Bakiče. Anotaci pak najdete na našem webu: https://elg-publishing.cz/chystane-publikace/ Zároveň pokusně vypouštíme do světa nový hastag a zveme vás k jeho používání.

PAVEL: Aby tisícistránkový román ospravedlnil svoji existenci, musí být o všem. Třeba taky o tom, že když do uměleckého světa proniknete s videoartem, ještě to neznamená, že neumíte fakt dobře namalovat pračku. Ale v první řadě je pro mě Max, Mischa a ofenzíva Tet román o ztrácení: tak jako v nejslavnější básni Elizabeth Bishopové ztratí Max dvě města, celý kontinent... a vás při tom naopak o leccos obohatí.

DANIELA: Max, Mischa a ofenzíva Tet vypráví dva příběhy o tom, co to obnáší, odejít do nové země, ať už se člověk rozhodne odejít sám, nebo za něj tohle rozhodnutí udělají rodiče. A zároveň je to kniha o umanutosti a fascinaci. Fascinaci jazzem, výtvarným uměním, divadlem, a především nekonečnými možnostmi fikce.

KATKA: Shrnout v pár větách, o čem je téměř 1200stránková bichle, jejíž děj se rozprostírá od 60. let 20. století do roku 2012 a od USA přes Norsko a Vietnam až po Austrálii, je prakticky nemožné. Pro mě je to román o divadle, o výtvarném umění, o hudbě, o lásce, ale především o osamělosti a o hledání spřízněných duší. A taky o detailech. Přestože jsem ho četla už mnohokrát, fascinuje mě, že v něm pořád objevuju nové souvislosti. V téhle knize není nic náhodné – ani to, jaká lehkoatletická disciplína zrovna běží v televizi, kterou mají v jednom nočním bistru puštěnou jako kulisu.

Dnes uplyne 120 let od smrti významného norského dramatika Henrika Ibsena. Ovšem v roce 2028 budeme slavit 200 let od jeho narození a Elg u toho samozřejmě nebude chybět. Zatím čerpáme inspiraci, například minulou sobotu na skvěle strašidelném představení Domečku pro panenky v podání Ingvild Aspeli, umělecké šéfky francouzsko-norského uskupení Plexus polaire (https://www.plexuspolaire.com/), které proběhlo v rámci 17. ročníku festivalu Divadelní svět Brno.

Včera jsme si na norské půdě připíjely nejen na Den ústavy, ale i na to, že máme zdárně za sebou překlad a redakci Harstadovy bichle a teď čekáme na konečný verdikt korektora Pavla Bakiče (Pavel Bakič).
A protože Katka už se pochlubila s tím, co všechno kvůli Maxovi, Mische a ofenzivě Tet absolvovala, je řada na redaktorce.

Na co všechno narazíte při redakci románu o 1144 stranách
aneb
šest důvodů, proč dělat kolaci i té nejlepší překladatelce, jakou znáte
1. I ta nejlepší překladatelka se někdy přehlédne, zvlášť když pracuje kdekoli a kdykoli a i ten sebevětší notebook má jen malý displej. A tak místo slova kameraer (fotoaparáty, kamery), vidí slovo kamerater (kamarádi, soudruzi). Člověk by si řekl, že jí kontext napoví, ale i kontext je někdy potvora, protože se může stát, že v něm kámoši fungují stejně dobře jako kamery. Občas se setkávám s názorem, že nevadí, když redaktor/ka neumí zdrojový jazyk, protože logické nesrovnalosti snadno odhalí i tak, a z toho, co není podstatné pro děj, se prostě nestřílí. O. K., ale zkuste třeba někdy říct autorovi, že je f*k, jestli má v textu kamery nebo kamarády.
2. I ta nejlepší překladatelka může mít utkvělou představu, že nějaké slovo má prostě nějaký určitý význam, a nezná (nebo nevědomky potlačuje) význam sekundární. Norské slovo „uhyggelig“ označuje nejen něco nepříjemného, ale rovnou strašidelného. Což v knize, která obsahuje mj. scény z vietnamské války, může leckdy představovat zásadní rozdíl. Vtipnější jsou však záměny homograf, jako je třeba slovo „lukt“, které znamená „zápach“, ale zároveň je to nepříliš frekventované adverbium s významem „přímo, rovnou“. A tak vznikne věta: „Přesto mi neprozradí to vůbec nejdůležitější, to, co zabírá většinu její mentální kapacity a co se jí v hlavě přemílá šílenou rychlostí a co jistě jiskří, pokud by bylo možné vidět v mozku pachy, a co v ní dál zrychluje skoro dva roky, dokud se rozhodnutí, jehož výhody a nevýhody zvažuje, nepřijme a nezačne zavádět…“
3. I ta nejlepší překladatelka se někdy sekne. A přeloží norské „anger“ jako „vztek“, zatímco to znamená „lítost“. Nezbývá, než jí v komentáři doporučit, aby dočasně přerušila kurz angličtiny: „Už na tu ájinu nechoď!“
4. Jako redaktorka máte tu výhodu, že jste o něco méně opotřebovaná nořením se do stále stejné knihy. I tu větu na osm stránek vidíte s poněkud větším odstupem a jste (snad) schopná rozklíčovat její ďábelskou syntax ne proto, že byste byla chytřejší, ale protože do téhle knihy nečučíte už devátý měsíc, ale teprve druhý. I když všechno má své meze, a tak do komentáře napíšete: „Za takovýhle věty by měl jít někam na nucené práce! Cukrovou třtinu sekat mačetou, nebo co já vím! Musím jít pověsit prádlo, než mi začne na čele blikat kontrolka přehřátí.“ A o pár stránek dál si už jen zoufale povzdechnete: „Zatracený juxtapozice, syntaktický peklo, tohle.“
5. Nevím, čím trpí vaše nejlepší (rozuměj nejoblíbenější) překladatelka, ta moje má číslovkovou slepotu. Nejenže se podle ní Ulrike Meinhof dožila sedmdesáti šesti let, letadlo letělo ve výšce třiatřiceti tisíc místo šestatřiceti tisíc stop (prkotina), ale s přibývajícím počtem přeložených stránek je moje nejoblíbenější překladatelka schopná zaměňovat i číslovky z první třídy: „Já že prý jsem jeho druhá schůzka ze dvou.“ Opraveno na "ze tří". Komentář: „Tohle už je dost vážný.“
Ovšem pořád to není nic proti autorovi (a přinejmenším pěti jiným překladatelům, kteří chybu taky přehlédli), jenž dopřál hurikánu Sandy rychlost 140 metrů za sekundu – dobrá dobrá, ty americké hurikány jsou skutečně ničivé, ale přece jen rozdíl mezi kilometry za hodinu a metry za sekundu činí násobek 3,6. To už by tu nestál vůbec žádný New York, pane Harstade! (V reakci na překladatelčin mail Harstad uvedl, že tam měly být stopy za sekundu.)
6. I s tou nejlepší překladatelkou si může krutě zahrávat podvědomí, zvlášť když se souběžně s překládáním tlustospisu pravidelně účastní jednání na ministerstvu kultury. Sousloví „unge Paul, sønn av en blikkenslager“ pak klidně přeloží jako „mladý Paul, syn instalatéra“. Na což jako redaktorka můžete do komentáře napsat jedině: „Vidím, že klempíře už podvědomě vytěsňuješ.“

Nevýhodou oddaného redigování je stoupající paranoia, že byste měli ověřit úplně všechno, protože co když překladatelka na něco zapomněla. A tak při čtení scény, v níž hlavní postava poslouchá rádio, které pořád dokola vysílá píseň The End od Doors, zatímco venku zuří hurikán, do oken buší déšť a voda stoupá, začnete přemýšlet za roh a vybavíte si, že v jedné písni od Doors je skutečně slyšet nahrávka deště. Vsugerujete si, že to je určitě právě v The End. A jestli ta věta „bicí doprovázejí bušení deště a sirény kdesi v dáli“ referuje k tomu, co je v té písni, mělo by tam být spíš „šumění deště“. Pustíte si The End dvakrát před spaním do sluchátek (určitě neexistuje lepší způsob, jak se ukolébat ke spánku, než si poslechnout Jima Morrisona, kterak vyhrožuje smrtí a incestem), ale déšť nikde. Ráno vám to docvakne. Ten déšť je přece v Riders on the Storm!

A zatímco text chystaného špalku teď prochází kontrolou pod ostřížím zrakem našeho nadstandardního korektora (Pavel Bakič), svěřuje se překladatelka Katka Krištůfková se vším, co se vám může stát, když se pustíte do překladu 1144stránkové knihy.
• Musíte si koupit myš pro leváky, protože karpál na vašem pravém zápěstí už to nedává. Dopracujete se k syndromu suchého oka a zablokujete si krk. 🏥
• Zjistíte, že s vojenskou terminologií vám dokáže skvěle poradit profesor polonistiky (jemuž jste kdysi redigovali jeho knihu), neboť je voják v aktivní záloze. Po návratu z jednoho cvičení vám na vaši prosbu o další konzultaci napíše s roztomilým překlepem: „Zrovna jsem se vrátil po deseti dnech intenzivního cvičení na Libavé, což má řekněme výhodu v tom, že mám některé věci čerstvě v hlavně.“ 🪖
• Celý den překládáte jednu větu. Večer celí vyflusaní spočítáte, že měla 8 normostran. 👩🏻‍💻 8️⃣ 😵‍💫
• Odborníkovi na výrobu klavírů pošlete tři kratičké odstavce, protože si myslíte, že jen potřebujete konzultovat pár termínů; strávíte s ním hodinu na telefonu a pak několik týdnů přemýšlíte o tom, jak se co nejdelikátněji autora zeptat, jestli jsou všechny ty faktografické chyby autorský záměr. A když se odhodláte a dotaz odešlete, dozvíte se, že „v mém románu je to ale prostě takhle“ a „tohle není příručka na výrobu klavírů“. 🤯 🤦🏻‍♀️
• Mnoho měsíců si lámete hlavu nad tím, jestli kvůli překladu románu, ve kterém hraje zásadní roli Coppolova Apokalypsa, budete ten film opravdu muset zhlédnout, protože válečné snímky vás děsí a psychicky deptají. Zato sledování Pepka Námořníka s Robinem Williamsem a Shelley Duvall vám problémy nedělá. 🎬 🚁 💪🏻
• Přestože jste si mysleli, že vás po 26 letech překladatelské praxe už prakticky nic nezaskočí, zjistíte, že v norštině existují slova, o jejichž existenci jste neměli doposud tušení, přičemž o leckterých mlčí i slovníky. 📚 😱
• Oprášíte kontakty se spoustou lidí, s kterými jste se roky neviděli, a navážete mnoho kontaktů nových, jelikož potřebujete konzultanty na kdeco – od skoku o tyči přes konstrukci letadel až po obsluhu houfnice. A tak svými dotazy zaměstnáte nejen atletického trenéra, leteckého konstruktéra a vojenského nadšence, ale také teatroložku, dramaturga Filharmonie Brno, dramaturgyni Národního divadla v Brně, dramaturga Městského divadla v Brně, pilota nebo trenérku sportovní gymnastiky. 🤸‍♂️ 🎭 👨‍✈️
• (Znovu) přečtete mnoho divadelních her a opakovaně velebíte paní Špalovou z divadelního oddělení DILIA za to, že vám ochotně posílá překlady dramat, z nichž autor v románu cituje.
• Výrazně si rozšíříte hudební obzory, protože se snažíte poslouchat vše, co se románem i jen mihne. Záběr je přitom široký – Agathe Backer-Grøndahl, Wilhelm Peterson-Berger, Grieg, Händel, Liszt, Fartein Valen, Sibelius, Blind Melon, Björk, Pearl Jam, Soundgarden, The Lemonheads, Glenn Gould, Richie Havens, Charles Mingus, Charlie Parker, John Coltrane a mnoho a mnoho dalších. 🎼🎵🎶
• Manžela architekta nutíte, aby vám na dobových výkresech Apthorpu dohledal, v kterém bytě bydlí hlavní postavy, a mučíte ho často větou: „Mám tady takový obrázek a potřebovala bych vědět, jak se jmenuje tohle… Ne, takhle nepotřebuju, aby se to jmenovalo, takový slovo se mi tam nehodí!“ 🏢 🏬
• Přivádíte k šílenství redaktorku tím, že kvůli číslovkové slepotě nedokážete z originálu správně přepsat jedinou číslovku (a že jich tam není málo). 🔢

Pro naše věrné fanoušky nabízíme další díl seriálu o tom, jak se vydává supertlustá bichle. V předchozím dílu jsme si osvojili slovo "volumen", nyní přichází další termín "zknihařit".

To si takhle vyberete papír, který se vám líbí, přidáte k němu dvě záložní varianty, pošlete poptávku do několika tiskáren a sejdou se vám odpovědi typu:
„Ani při nejlepší vůli z vámi vybraných materiálů nejsme schopni publikaci vyrobit.“
„Bohužel musím kalkulaci odmítnout, řešila jsem s výrobou, ale 1200 str. neušijeme.“
„Děkujeme za poptávku, ale toto bohužel nejsme schopni vyrobit, hřbet by byl příliš silný, titul nezknihaříme.“
V lehce naivní představě, že by mohlo pomoct, kdyby se upravila grafika a ubralo pár desítek stran, se zeptáte, o kolik stránek méně by kniha musela mít, aby se dala při použití zvoleného papíru vyrobit, a dozvíte se:
„Při této specifikaci jsme schopni vyrobit 768 stran.“
🤔 Aha, tak tudy cesta očividně nevede. Budeme na to muset jít jinak. Proto teď Katka doma měří hřbety, s grafikem zkoumá vzorníky, testuje průsvitnost dalších typů papíru, do tiskáren si píše o nové kalkulace a hledá co nejmenší kompromis.
Když chcete, aby byla kniha vymazlená podle vašich představ, stojí to prostě dost úsilí. Držte nám palce! ✊

Jak vysoká opacita? S volumenem? Dráha úzká, anebo široká? A co gramáž? 🤔 Vybrat správný papír pro bichli o 1200 stranách je slušný oříšek. Proto Katka s Milanem strávili ve čtvrtek v nejmenovaném českobudějovickém knihkupectví nemalou část dopoledne a přitom ohmatali papír snad ve všech tlustých knihách, které tam našli.
Nám ostatním v redakci se dost ulevilo, že je vedoucí obchodu nenechal/a vyvést jako nebezpečné osoby.

Pokračování napínavého příběhu, v němž hlavní roli hraje žlutá pračka.
Týden bylo ticho.
Nakonec dorazila zpráva: Da har jeg fått godkjennelse fra forfatteren om at det er helt fint for han at dere går for dette utrykket, og vi er sikre på at dere kjenner deres marked best 😊 Det blir spennende å se boken med et helt eget utrykk!
Překlad: Autor dal tomuhle pojetí zelenou, jsme si jistí, že český trh znáte lépe. Těšíme se, až knihu v tomhle svébytném pojetí uvidíme!

A jen pro ilustraci připojujeme dvě různá barevná pojetí, která byla původně ve hře. První, laděné dohněda, zvolil Milan Krištůfek kvůli barevnému ladění zadní strany obálky norského vydání. Redakční rada ovšem měla námitky, že evokuje vlajku NDR. A tak nakonec zvítězily fialovo-tyrkysovo-šedé pruhy.

„Vážně nemůžete použít původní obálku?“ aneb jak vznikala obálka k českému vydání Max, Mischa a ofenzíva Tet

Měli jsme dvě možnosti – koupit práva na původní obálku navrženou samotným autorem, nebo si nechat udělat vlastní. Po důkladném zvážení první možnosti (kdy jsme se i ujistili, jestli správně chápeme význam všech prvků) a po poradě s naším dvorním grafikem Milanem Krištůfkem jsme se rozhodli přece jen pro vlastní obálku. Důvodů bylo několik:
1. Potřebovali jsme něco, co bude v knihkupectví vynikat, co upoutá pozornost na první dobrou, ale zároveň to nebude prvoplánové, představovali jsme si něco, co ve čtenáři vzbudí zvědavost a co ho přiměje se nejen zamyslet, ale i vzít knihu do ruky a nakonec si ji koupit.
2. Sázka na popkulturní referenci (portrét Shelley Duvall) nám nepřišla jako sázka na jistotu, ale spíš jako sázka do loterie, jelikož čtyřicet let komunismu způsobilo, že některé odkazy tady nefungují stejně jako na Západě, a tudíž to, co je běžnému Norovi známé, nemusí běžný Čech vůbec identifikovat.
3. Přestože jsme v Elgu nevydali knih mnoho, nikdy jsme na žádné obálce neměli fotografii a celkově původní obálka nezapadala do našeho konceptu. (Obálky našich předchozích knih najdete na našem webu pod záložkou Vydané knihy.)
4. Ručička vah se ve prospěch vlastní obálky vychýlila definitivně ve chvíli, kdy jsme zjistili, že s původní obálkou by náš román mohl snadno skončit v policích s (auto)biografiemi a deníky. Viz foto.

Duo Krištůfková – Krištůfek se pustilo do práce. Katka našla v knize několik vhodných motivů a Milan si jeden vybral a rozpracoval. Návrh ještě bylo potřeba zaslat do norského nakladatelství a autorovi, kteří si ho vyžádali ke schválení. Milan soudil, že není nutné připojovat žádnou omáčku – když je autor taky grafik, jistě pochopí, proč jsme zvolili takový motiv a proč jsme ho ztvárnili zrovna takhle.
To jsme se ovšem pořádně přepočítali. Velmi rychle přišla odpověď: „Vážně nemůžete použít původní obálku?“ Došlo nám, že bude potřeba důkladné vysvětlení, protože když si obálku navrhnete sami, díváte se na ni deset let a přeberou ji ve všech zemích, kam se zatím prodala práva (a je jich včetně Česka už jedenáct), vpálí se vám její podoba do sítnice. A tak jsme argumentovali. Čtyři body uvedené výše rozvedla Katka do všech podrobností, vysvětlení odeslala a pak jsme se modlili. Týden bylo ticho.
Pokračování příště!