15/10/2026
Hazmburk: na výlet nádhera, na TFA, nápad který nechcete...
Závěrečné kolo TFA LIGY SEVERU nás poslalo na hrad. Cestou jsme si ovšem sáhli tak hluboko, že si připadáte jak v pekle. Hazmburk. Krásné místo na výlet, romantické výhledy a příjemná procházka. Pokud si ovšem neoblečete zásahový oblek a cestou vás nenapadne tahat hadice, bušit palicí a plnit další hasičské radosti. To se potom z turistického cíle stává cíl přežít a litujete toho že jste se přihlásili.
K tomu déšť, poslední ligové body ve hře a pověst jednoho z nejtěžších závodů celého seriálu.
A s jakým cílem jsme přijeli? Zabojovat o body. S čím jsme odjížděli? S pokorou, zážitkem a úlevou, že jsme v celkovém hodnocení ligy uhájili místa v elitní desítce.
Jako první z našeho týmu vyrazila PETRA HOFRICHTEROVÁ v kategorii žen nad 35 let. Trenér JAN ORAVA dostal možnost doprovodit ji až do cíle. Trať jsme neznali a ostatní tak mohli získat cenné informace o trati a rozvržení sil. Trenér zase získal možnost zjistit, do čeho se za chvíli dobrovolně pustí sám a některá zjištění člověku před startem opravdu klid nepřidají.
Vznikly tak i unikátní záběry z trati, které vedle sportovního výkonu zachycují i postupný přechod od odhodlání přes utrpení až po výraz: „Já už budu hodná, jen ať je konec.“
Organizátoři totiž na 1 700 metrů dlouhou trať s převýšením 130 metrů rozmístili běžné disciplíny TFA. Na první pohled nic, co bychom neznali. Jenže mezi jednotlivými úkoly se pořád stoupalo. A stoupalo. A když už člověk doufal, že přišla rovinka, přišel další kopec. Zhruba dvacet minut práce, při které srdce buší jako hammerbox a plíce marně hledají tlačítko „BOOST“.
Za polovinou čekal asi dvousetmetrový úsek s nataženým lanem a sklonem 33%. Nohy dávají výpověď a ruce je musí zastoupit. Chytit, přitáhnout, posunout se. A znovu. Člověk si v tu chvíli vytvoří k obyčejnému lanu vztah, který by mu doma těžko někdo uvěřil.
Posledních tři sta metrů? V plánu bylo prodat zbytek sil a pořádně se rozběhnout do cíle. Krásný plán. Tělo protestuje a povolí jen chůzi a i ta balancovala s myšlenkou zastavit…
A aby závěr nebyl zbytečně snadný, posledních dvacet metrů motáte hadici a šup s ní do cíle. Pak konečně matrace, padnout, dýchat a přemýšlet, kdo rozhodl, že ve vzduchu bude kyslíku jen jednadvacet procent.
Před startem jsme nechápali, proč se na tenhle závod přihlásil rekordní počet závodníků. V cíli už ano. Jakmile se dech trochu uklidní a svět přestane pulzovat před očima, přijde něco, kvůli čemu to všechno dává smysl. Úleva. Radost. A obrovská hrdost, že jste se nezastavili, i když důvodů bylo dost. Na výsledkové listině rozhodují vteřiny a nahoře ale každý dobře ví, kolik úsilí stojí každá vteřina. Vidíte ostatní, jak lapají po dechu stejně jako vy, a nemusíte si nic vysvětlovat. Právě jste si prošli stejným kopcem.
A naše výsledky v jednotlivých kategoriích?
• Petra Hofrichterová – 11. místo
• Eliška Šimralová – 12. místo
• Jiří Dočkal – 15. místo
• Jan Orava – 14. místo
Tentokrát jsme si moc bodů neodvezli. O to víc si vážíme udržených pozic v celkové ligové desítce i toho, že jsme se všichni dostali až nahoru. Děkujeme organizátorům za závod, na který jen tak nezapomeneme, a všem soupeřům, kteří nás kamarádsky hnali do cíle.
Hazmburku! Bolelo to! Hodně! Ale už se těšíme na příště.
