Duše Křehká

28/10/2026

„Jsem extrovert, který si adoptuje introverty.“
Když jsem tuhle větu slyšela, pobavila mě. A pak mi došlo, že na ní možná něco je. 😄

Znáte to? Jeden člověk přijde do místnosti a za pět minut zná všechny přítomné, jejich životní příběhy i to, co si myslí o počasí. Druhý si sedne do kouta, pozoruje dění a je naprosto spokojený, pokud po něm nikdo nechce, aby se okamžitě zapojil do společenského programu.

A přesto se mohou skvěle doplňovat.

Extrovert může introverta vytáhnout mezi lidi. Introvert může extrovertovi ukázat, že ticho není trapné a že není nutné vyplnit každou pauzu slovy. Jeden přináší energii do místnosti, druhý zase klid. A někdy si prostě jen sednou vedle sebe a každý si dělá svoje.

A to je taky přátelství.

Extrovert, nebo introvert? Není to soutěž.

O extrovertech a introvertech se často mluví, jako bychom patřili do dvou úplně odlišných světů.

Extroverti bývají spojováni se společenskostí, hovorností a energií, kterou získávají při kontaktu s lidmi. Často rádi sdílejí zážitky, poznávají nové lidi a přemýšlejí nahlas. Někdy mají tendenci mluvit dřív, než si všechno stihnou promyslet.

Introverti naopak často dávají přednost menšímu okruhu lidí, hlubším rozhovorům a času o samotě. Potřebují prostor, aby si utřídili myšlenky, a po náročném společenském dni mohou potřebovat chvíli klidu.

Ale pozor. Introvert nemusí být stydlivý, nesmělý ani osamělý. A extrovert nemusí být hlučný, povrchní nebo neustále obklopený lidmi.

Rozdíl není v tom, kdo má lidi rád víc. Spíš v tom, jakým způsobem člověk prožívá společnost a kde čerpá energii.

A navíc nejsme rozdělení do dvou dokonale oddělených šuplíků. Někdo je výrazný extrovert, jiný introvert a spousta lidí se pohybuje někde mezi nimi. Záleží také na situaci, náladě i na tom, s kým zrovna jsme.

Možná se někdo dokáže bavit na večírku až do rána, ale telefonát na úřad mu připadá jako výstup na Mount Everest. A někdo jiný si rád povídá s jedním blízkým člověkem, ale představa velké oslavy ho vyčerpá už při pomyšlení na ni.

Ani jedno není špatně. Jsme prostě různí.

A co melancholik, sangvinik, cholerik a flegmatik?

Možná si ze školy pamatujete také čtyři temperamenty. Staré rozdělení, které se dodnes používá jako jednoduchý způsob, jak mluvit o různých povahových rysech.

Nejde o přesnou vědeckou diagnostiku ani o škatulky, do kterých se musí každý člověk vejít. Můžeme v sobě poznávat rysy několika temperamentů a v různých situacích se chovat odlišně.

🤔Sangvinik bývá popisován jako společenský, optimistický a spontánní člověk. Umí nadchnout ostatní, přináší do skupiny energii a rád se pouští do nových věcí. Někdy ale může rychle ztratit zájem nebo jednat dřív, než všechno promyslí.

🤔Cholerik bývá rozhodný, průbojný a energický. Když se pro něco nadchne, jde do toho naplno. Umí převzít iniciativu a prosadit změnu. Někdy ale může působit netrpělivě, prudce nebo příliš přímočaře.

🤔Melancholik bývá citlivý, hloubavý a všímavý k detailům. Věci si promýšlí, bere je vážně a může být velmi empatický i svědomitý. Zároveň může mít sklon k přemítání, pochybnostem nebo vysokým nárokům na sebe.

🤔Flegmatik bývá klidný, vyrovnaný a trpělivý. Nepropadá snadno panice a může být člověkem, který ostatním pomůže zachovat nadhled. Někdy však může působit odtažitě nebo se mu může hůře rozhodovat a pouštět do změn.

Člověk s rysy sangvinika může skupinu rozesmát. Melancholik si možná všimne, že se někdo stranou necítí dobře. Cholerik se odhodlá řešit problém, před kterým ostatní couvají. Flegmatik pomůže udržet klid, když se všechno komplikuje.

Každý z těchto rysů může být v určité situaci výhodou. A každý se může v jiné situaci stát překážkou.

Právě proto není fér říct, že jeden temperament je lepší než druhý.

Problém začíná, když se z rozdílů stanou výčitky

„Ty jsi moc citlivá.“

„Ty zase všechno řešíš.“

„Proč pořád mluvíš?“

„Proč jsi tak zamlklý?“

„Ty se nikdy nerozhodneš.“

„Ty musíš mít vždycky poslední slovo.“

Možná jsme podobné věty někdy slyšeli. A možná jsme je někdy sami řekli.

Jenže za tím, co nám na druhém vadí, může být vlastnost, kterou bychom se mohli naučit lépe chápat. Citlivost nemusí být slabost. Klid nemusí znamenat nezájem. Rozhodnost nemusí být automaticky bezohlednost. A společenskost nemusí být povrchnost.

To samozřejmě neznamená, že musíme tolerovat všechno. Pokud někdo druhým ubližuje, nerespektuje jejich hranice nebo s nimi manipuluje, nemůžeme to omlouvat větou „on už je prostě takový“.

Povaha může vysvětlovat některé naše tendence, ale nezbavuje nás odpovědnosti za to, jak se chováme k ostatním.

Můžeme být různí a zároveň se učit respektu. Můžeme mít odlišné potřeby a hledat způsob, jak spolu vycházet. A můžeme si dovolit říct: „Tohle mám jinak než ty. Pojďme najít cestu, která bude vyhovovat nám oběma.“

Možná právě proto jsou některá přátelství tak zajímavá. Lidé, kteří by se podle prvního dojmu nikdy nepotkali, si nakonec rozumějí. Jeden mluví, druhý naslouchá. Jeden plánuje, druhý přináší nadhled. Jeden potřebuje společnost, druhý prostor. A oba se postupně učí, že odlišnost nemusí být překážkou.

A co když si extrovert „adoptuje“ introverta? Klidně. Jen by měl počítat s tím, že jeho introvert možná nepůjde na každou akci, nebude odpovídat na každou zprávu během třiceti sekund a občas bude potřebovat večer bez lidí.

A introvert zase může zjistit, že pozvání na kávu nemusí být past a že někdy stojí za to nechat se vytáhnout z vlastní ulity.

Samozřejmě pouze tehdy, když o to oba stojí. Protože i dobře míněné „já tě vytáhnu mezi lidi“ může být únavné, pokud druhý zrovna potřebuje klid.

Možná nejde o to měnit druhé podle svých představ. Jde o to poznat je takové, jací jsou, a zjistit, co spolu můžeme vytvořit.

Ať už jsme introverti, extroverti, melancholici, sangvinici, cholerici nebo flegmatici, nikdo z nás není jen jednou vlastností. Jsme mnohem složitější, proměnlivější a zajímavější než nálepka, kterou nám někdo přidělí.

Nemusíme být stejní, abychom si rozuměli. A nemusíme se podobat, abychom pro sebe měli v životě místo.

Takže pokud jste extrovert, který si adoptuje introverty, nebo introvert, kterého si nějaký extrovert tak trochu adoptoval, možná jste našli něco hezkého: vztah, ve kterém se nemusíte předělávat, abyste mohli být spolu.

A to je podle mě mnohem důležitější než to, do které škatulky nás zařadí nějaký test. 💙

Duše Křehká

25/10/2026

Někdy se prostě nepovede den. Někdo Vás zklame, něco se pokazí, přijde hádka, rozchod nebo zpráva, která Vám vezme vítr z plachet. Je Vám smutno, chcete zalézt pod deku, pustit si něco na Netflixu a na chvíli vypnout svět. Řeknete si: „Mám depku.“

A většinou tím myslíte, že Vám zrovna není dobře. Že potřebujete čas, trochu klidu a možná někoho, kdo Vám přinese čaj a nebude se vyptávat.

Jenže co když ten čaj vystydne, seriál skončí a ráno to přijde znovu? A s ním ten stejný pocit, že už nemáte z čeho brát?

Deprese totiž nemusí přijít s velkým dramatem. Někdy se vplíží do obyčejného života tak nenápadně, že si dlouho ani nevšimnete, jak moc Vám ho bere.

Nejdřív se Vám nechce mezi lidi. Potom odkládáte odpovědi na zprávy. Přestanete se těšit na věci, které jste dřív milovali. Hudba hraje, ale nic ve Vás neprobouzí. Přátelé zvou ven, ale představa, že se máte obléknout, vyjít z domu a předstírat zájem o svět, Vás vyčerpává ještě dřív, než vůbec vstanete z postele.

A pak přijde ráno.

Otevřete oči a první, co pocítíte, není radost z nového dne. Je to tíha. Ještě jste ani nevstali a už jste unavení. Víte, že byste se měli osprchovat, něco sníst, jít do práce nebo alespoň odpovědět člověku, na kterém Vám záleží. Víte, že to nejsou žádné obrovské úkoly. Víte, že ostatní lidé to běžně zvládají.

Jenže Vy teď nezvládáte ani to, co dřív bývalo samozřejmostí.

A možná se za to začnete stydět.

Nejhorší na depresi někdy není ani samotný smutek. Je to pocit, že selháváte v životě, který jste ještě nedávno dokázali normálně žít.

A okolí? To nemusí vůbec nic poznat.

Obléknete se. Dojdete do práce. Odpovíte na otázky, možná někoho rozesmějete. Na fotografii se usmíváte. Dokonce řeknete, že se máte docela dobře, protože vysvětlovat, co se ve Vás odehrává, by zabralo víc sil, než právě máte.

Nikdo nevidí, kolik úsilí Vás stojí obyčejný rozhovor. Nikdo neví, že jste se ráno museli přemlouvat, abyste vůbec vylezli z postele. A nikdo nemusí tušit, že po návratu domů už jen odložíte věci a budete sedět v tichu, protože na další fungování zkrátka nezbývá energie.

A právě proto může být deprese tak osamělá. Člověk může být obklopený lidmi, a přesto mít pocit, že to nejtěžší musí zvládnout úplně sám.

Pak někdo pronese: „Tak se překonej.“

Nebo: „Běž se projít, to Ti pomůže.“

Případně legendární: „Vždyť máš tolik důvodů být šťastný!“

A Vy možná jen přikývnete. Protože jak vysvětlit, že problém není v tom, že neznáte všechny dobré věci ve svém životě? Že je možná vidíte, vážíte si jich, ale stejně se nedokážete cítit dobře?

Kdyby stačilo chtít, dávno by bylo po problému.

Tak kde končí „depka“ a začíná deprese?

Běžná špatná nálada nebo smutek jsou přirozenou součástí života. Mohou nás zasáhnout silně, ale často postupně odeznívají, mění se podle okolností a vedle nich dokážeme prožívat i radost.

Deprese je něco jiného. Může přinášet dlouhotrvající smutek, prázdnotu, ztrátu zájmu a radosti, vyčerpání, změny spánku či chuti k jídlu, potíže se soustředěním, beznaděj nebo pocity viny. Často zasahuje do práce, vztahů i běžné péče o sebe.

Depresivní epizoda obvykle trvá alespoň dva týdny, ale samotná délka potíží diagnózu neurčuje. Tu posuzuje odborník podle celkového obrazu příznaků a jejich dopadu na život.

A pozor: deprese nemusí znamenat, že člověk celý den pláče nebo nedokáže vstát z postele. Někdo se stáhne do sebe. Někdo působí klidně. Někdo dál chodí do práce, stará se o rodinu a plní všechny povinnosti.

Jen za to platí cenu, kterou ostatní nevidí.

Co když se v tom poznáváte?

Moje vlastní zkušenost s duševním onemocněním mi ukázala, že psychické trápení se nevejde do jednoduchých pouček. A jako peer konzultantka vím, že člověk někdy potřebuje především někoho, kdo ho nebude přesvědčovat, že jeho potíže nejsou tak vážné.

Nemusíme přesně vědět, co druhý prožívá. Nemusíme mít připravenou geniální radu. Někdy stačí zůstat, poslouchat a zeptat se: „Chcete mi říct, co se děje? Nemusíme to hned řešit.“

A pokud se potíže týkají Vás, nemusíte čekat, až bude všechno úplně špatně. Nemusíte přijít o práci, přestat vycházet z domu ani se dostat na úplné dno, abyste měli právo požádat o pomoc. Můžete začít u praktického lékaře, psychologa nebo psychiatra.

Nemusíte nejdřív dokázat, jak moc trpíte, abyste si zasloužili podporu.

A ještě něco. Pokud někdo ve Vašem okolí působí, že všechno zvládá, neznamená to, že se uvnitř nic neděje. Zkuste se někdy zeptat ještě jednou, i když poprvé uslyšíte „dobře“. Ne naléhavě. Ne proto, abyste z člověka dostali přiznání. Jen aby věděl, že se může ozvat, až nebude dobře.

Protože možná nikdy nezjistíte, kolik ho stojí obyčejný den. Ale můžete mu dát najevo, že na něj nemusí být sám.

A pokud si z tohoto textu máte odnést jedinou věc, pak prosím tuto:

Nemusíte být na úplném dně, abyste měli právo říct: „Už mi není dobře. Potřebuji pomoc.“

Nemusíte se omlouvat za to, že je toho na Vás moc. Nemusíte své trápení obhajovat před lidmi, kteří ho nevidí. A nemusíte čekat, až Vám nezbude vůbec nic.

Někdy totiž největší odvaha nevypadá jako vítězství. Někdy vypadá jen jako zpráva, kterou po dlouhém váhání konečně odešlete: „Můžeš mi, prosím, pomoct?“

A to je začátek, který má smysl. 💙

Duše Křehká

23/10/2026

„Vždyť to byla jen panika.“ Jenže když máš pocit, že se nemůžeš nadechnout, srdce ti buší jako splašené a hlavou ti běží, že možná umíráš, slovo „jen“ najednou vůbec nesedí.

Představ si úplně obyčejný den. Jedeš tramvají, stojíš v obchodě nebo sedíš doma. Nic zvláštního se neděje. A pak se to zlomí.

Srdce ti začne bušit tak prudce, že máš pocit, jako by se ti chtělo prodrat z hrudníku ven. Nemůžeš se pořádně nadechnout, třesou se ti ruce, polévá tě pot a motá se ti hlava. Možná máš pocit, že se svět kolem tebe vzdaluje a že nad sebou ztrácíš kontrolu.

Co když dostávám infarkt? Co když omdlím? Co když se zblázním? Co když se mi něco stane a nikdo mi nepomůže?

V tu chvíli nechceš slyšet, že se nic neděje. Chceš, aby to přestalo. Aby ses zase mohla normálně nadechnout, aby se srdce uklidnilo a abys přestala mít strach z vlastního těla.

Tohle může být panická ataka. A pro člověka, který ji prožívá, to může být nesmírně děsivý zážitek.

Panická ataka není přehánění, slabost ani divadlo. Je to prudká vlna intenzivního strachu a tělesných příznaků. Tělo spustí poplachovou reakci, přestože nemusí být přítomné žádné bezprostřední nebezpečí. Strach je skutečný, příznaky jsou skutečné a člověk si je jednoduše nemůže rozkazem vypnout.

A teď důležitá věc: panickou ataku může během života zažít i člověk, který nemá panickou poruchu. Jedna ataka sama o sobě totiž automaticky neznamená diagnózu.

Když strach z další ataky začne řídit život...

Představ si ale, že se to stane znovu. A potom ještě jednou.

Začneš přemýšlet, kdy to přijde příště. Co když zrovna pojedeš autobusem? Co když budeš sama? Co když se ti udělá špatně někde, odkud nebude snadné odejít?

Najednou si všímáš každého tepu, každého nádechu, každého píchnutí v těle. Místa, kde ti jednou bylo zle, začnou působit nebezpečně. Raději vynecháš nákup, odmítneš pozvání nebo zůstaneš doma, protože tam se cítíš bezpečněji.

Okolí může mít pocit, že se vymlouváš nebo že se ti prostě nechce. Jenže ty možná trávíš celé hodiny přemýšlením, jak předejít něčemu, co nedokážeš předvídat.

Panická ataka je jednotlivá epizoda intenzivního strachu. Panická porucha je duševní onemocnění, při kterém se opakují neočekávané panické ataky a člověk se dlouhodobě bojí dalších nebo kvůli nim výrazně mění své chování.

Rozdíl tedy není jen v tom, kolikrát se člověku udělá špatně. Důležité je také to, co se děje potom a jak moc strach zasahuje do jeho života.

Pokud se ataky vracejí nebo se kvůli nim začneš vyhýbat běžným činnostem, zasloužíš si odbornou pomoc. Panická porucha se dá léčit a člověk se může postupně naučit se strachem pracovat. Nové nebo neobvyklé tělesné příznaky ale nepřipisuj automaticky psychice — někdy je potřeba vyloučit i tělesnou příčinu.

„Tak se uklidni.“ Kdyby to bylo tak jednoduché…

Lidé, kteří panickou ataku nikdy nezažili, si někdy představují, že se člověk potřebuje jen uklidnit. Že stačí pár hlubokých nádechů, sklenice vody a pozitivní myšlení.

Někomu mohou určité techniky pomoci. Jenže panika nemá vypínač, který stačí stisknout.

Místo „nedělej scény“ nebo „vždyť se nic neděje“ může pomoci klidný hlas, bezpečné prostředí a někdo, kdo člověka nebude nutit, aby se okamžitě vzchopil. Někdy stačí říct: *„Jsem tady s tebou. Nemusíš mi nic dokazovat. Zkusíme to zvládnout krok za krokem.“*

Moje vlastní zkušenost s duševním onemocněním mě naučila, že to, co člověk prožívá uvnitř, nemusí být na první pohled vůbec vidět. Jako peer konzultantka nechci tvrdit, že přesně vím, co prožívá každý člověk. Každý máme svůj příběh. Vím ale, jak důležité je mít vedle sebe někoho, kdo nesoudí a nezlehčuje.

Panická ataka není panická porucha. Ale ani jednu z nich nemusíme zlehčovat.

Protože někdy člověk navenek jen stojí ve frontě v obchodě. A uvnitř právě svádí boj, o kterém nikdo kolem něj nemá tušení.

Zkusme méně soudit a více naslouchat. Nemusíme druhého zbavit strachu, abychom mu pomohli. Někdy stačí, aby na něj v tu chvíli nebyl sám. 💙

Duše Křehká

21/10/2026

Pět let od chvíle, kdy jsem se rozhodla stát peer konzultantkou

Jsou okamžiky, které si člověk pamatuje překvapivě přesně. Ne proto, že by tehdy tušil, jak moc mu změní život, ale protože v něm něco definitivně přecvakne.

Pamatuji si to jako dnes. Píše se rok 2021 a já sedím v Divadle na cucky v Olomouci na Dni pro duševní zdraví. Na tuhle akci mě pozval sociální pracovník z Centra duševního zdraví. Dívali jsme se na filmy o duševním zdraví a o tom, jak se o lidi s duševním onemocněním pečuje. Byla to zvláštní doba. Pandemie, restrikce, nejistota a strach. A kolem duševního zdraví pořád spousta předsudků, nepochopení a mlčení. Ty filmy ve mně zanechávaly silný emocionální obraz tehdejší společnosti. Obraz lidí, jejichž trápení se často schovávalo za zavřenými dveřmi a jejichž zkušenostem se ne vždycky naslouchalo.

Potom přišla diskuse. Na pódiu seděli mimo jiné Zbyněk Roboch, Jindřich Jašík a Stefan Berec. Mluvilo se o péči o duševní zdraví, o systému a o tom, co by se mělo změnit. A právě tehdy zaznělo něco, co ve mně zůstalo dodnes.

Do diskuse se zapojil primář jednoho z oddělení psychiatrické léčebny ve Šternberku. Jeho vystoupení na mě působilo, jako by problémy, o kterých se mluvilo, vlastně vůbec neexistovaly. Zaznělo, že si nemáme na co stěžovat, že řešíme nedůležité věci, například používání plastových hrnečků místo porcelánových. Že péče je v podstatě v pořádku a že naše výhrady míří k maličkostem.

Jenže já jsem vnímala něco úplně jiného. A rozhodně jsem neměla pocit, že mluvíme o nesmyslech.

Protože když mluvíme o péči o duševní zdraví, nejde jen o to, z čeho člověk pije čaj. Jde o to, jak se s ním zachází ve chvíli, kdy je nejzranitelnější.

Lidé, kteří se ocitnou na psychiatrickém oddělení, tam často přicházejí v krizi. Mohou mít strach, být dezorientovaní, vyčerpaní nebo mít pocit, že nad vlastním životem ztratili kontrolu. Právě tehdy potřebují bezpečí, důstojnost, srozumitelné informace a lidský přístup. Potřebují vědět, co se s nimi děje a proč. Potřebují, aby s nimi někdo mluvil jako s lidmi, ne jako s diagnózou.

A přesto se i dnes v psychiatrické péči setkáváme s problémy, o kterých je potřeba mluvit otevřeně. S omezovacími prostředky, nedostatkem personálu, nedostatkem času na individuální přístup, s nedobrovolnými hospitalizacemi, které mohou být pro člověka velmi náročnou zkušeností, i se situacemi, kdy se pacient cítí spíš bezmocný než podporovaný. Omezovací prostředky, jako jsou kurtace nebo ochranná síťová lůžka, mají v určitých krizových situacích své zákonné a bezpečnostní rámce, ale jejich použití musí být krajním řešením, nikoli náhradou za čas, komunikaci, vhodné prostředí nebo dostatek personálu.

A právě o tom je potřeba mluvit. Ne proto, abychom ukazovali prstem na všechny zdravotníky. Mnozí z nich odvádějí nesmírně náročnou práci a snaží se pomáhat v podmínkách, které sami nemohou jednoduše změnit. Ale dobré úmysly samy o sobě nestačí. Systém potřebuje prostředky, podporu, kontrolu a ochotu přiznat si, že ne všechno funguje tak, jak by mělo.

Co může pomoci? Dostatek personálu, který má čas nejen podávat léky a plnit provozní povinnosti, ale také naslouchat. Práce s krizí dřív, než přeroste v situaci vyžadující omezení. Individuální přístup, srozumitelná komunikace, respekt k právům pacientů a možnost podílet se na rozhodování o vlastní léčbě. Návazná komunitní péče, aby člověk po propuštění nezůstal na své problémy sám. A také zapojení lidí s vlastní zkušeností s duševním onemocněním, kteří mohou přinášet perspektivu, kterou odborné vzdělání samo o sobě nenahradí.

Tehdy jsem ale nad tím vším nepřemýšlela tak systematicky jako dnes. Seděla jsem v hledišti a poslouchala, jak se zkušenosti lidí s duševním onemocněním zlehčují. A najednou jsem toho měla dost.

Přihlásila jsem se o slovo.

A pak jsem se s panem primářem, slušně, ale poměrně důrazně, pustila do debaty. Před plným divadlem. Nebyla to žádná předem připravená řeč. Neměla jsem v ruce poznámky ani plán, jak přesvědčit publikum. Prostě jsem cítila, že nemůžu sedět a mlčet, když se mluví o něčem, co se dotýká skutečných lidských životů.

Dnes se tomu možná trochu usměju. Tehdy to ale byl důležitý okamžik. Nešlo mi o to někoho ponížit nebo vyhrát hádku. Šlo mi o to, aby zaznělo i něco jiného. Aby vedle pohledu člověka, který systém zná z pozice odborníka, dostal prostor také pohled člověka, který ví, jaké to je potřebovat pomoc.

Právě tam mi došlo, že nechci zůstat jen u toho, že mě věci štvou. Chci se podílet na jejich změně.

Chtěla jsem pomáhat lidem, kteří procházejí psychickými obtížemi. Chtěla jsem přispívat k tomu, aby nemuseli bojovat nejen se svou nemocí, ale také se stigmatem, nepochopením a představou, že jejich zkušenost není důležitá. Chtěla jsem ukazovat, že člověk může mít za sebou těžké období, hospitalizace i chvíle, kdy sám sobě nerozumí, a přesto může být oporou někomu dalšímu.

A tak jsem se rozhodla stát peer konzultantkou.

Následovalo vzdělávání, hledání vlastní cesty a postupné poznávání toho, co všechno tahle práce obnáší. Peer konzultant není člověk, který má na všechno odpověď nebo který ostatním rozdává rady na život. Je to člověk, který využívá vlastní zkušenost s duševním onemocněním a zotavováním k podpoře druhých. Umí naslouchat bez zbytečného hodnocení, nabídnout naději, která není jen prázdnou větou, a být vedle člověka i ve chvíli, kdy cesta k lepšímu životu není přímočará.

Už třetím rokem pracuji v iPoradně. Potkávám lidi s různými příběhy, starostmi a nadějemi. Každý z nich je jiný a každý potřebuje něco trochu jiného. Někdy je nejdůležitější praktická pomoc, jindy prostor, kde může člověk konečně říct nahlas to, co dlouho držel v sobě. A někdy stačí, že vedle něj sedí někdo, kdo ho nesoudí a kdo mu nemusí vysvětlovat, že by se měl snažit víc.

Za těch pět let se změnilo hodně. Získala jsem zkušenosti, nové znalosti a možnost být součástí práce, která mi dává smysl. Zároveň ale nezmizela potřeba mluvit o tom, co se v péči o duševní zdraví daří a co je stále potřeba zlepšovat. Stigma nezmizelo. Předsudky nezmizely. A lidé v psychické krizi pořád potřebují, aby se o nich nerozhodovalo bez nich a aby jejich hlas nezanikl pod hlasem autorit.

Dnes už vím, že změna nemusí vždycky začít velkým projektem nebo zásadním rozhodnutím na úrovni ministerstva. Někdy začíná jednou větou, kterou se někdo odváží říct nahlas. Jednou otázkou, kterou položíme jinak. Jedním člověkem, kterému dáme prostor. Nebo jednou debatou v plném divadle, do které se nám původně možná ani nechtělo vstupovat.

Když se dnes podívám na fotografii z tehdejšího Dne pro duševní zdraví, nevidím jen lidi na pódiu a diskusi z roku 2021. Vidím okamžik, ve kterém se začala psát jedna důležitá kapitola mého života. Tehdy jsem ještě netušila, kam mě rozhodnutí stát se peer konzultantkou zavede, koho potkám ani co všechno mě čeká. Věděla jsem jen, že nechci mlčet, když jde o důstojnost a životy lidí, kteří potřebují pomoc.

A kdybych se mohla vrátit do toho hlediště, asi bych té tehdejší sobě řekla jediné: „Dobře, že ses ozvala. Tohle je teprve začátek.“

Je to pět let od chvíle, kdy jsem se rozhodla stát peer konzultantkou. A jsem ráda, že jsem tehdy nezůstala sedět potichu.

Protože na tom, jak se staráme o lidi v psychické krizi, záleží. Na jejich důstojnosti záleží. Na jejich hlase záleží. A na tom, jestli vedle odborné péče najdou také lidskost, záleží možná víc, než si někdy připouštíme.

A právě proto má smysl pokračovat.💙
Duše Křehká

03/10/2026

Rok samoty. A vlastně mi to ani nepřišlo jako nějaké čekání. Prostě jsem žila svůj život, řešila svoje věci, byla sama se sebou a pomalu si zvykala na to, že některé večery jsou jen moje a že není potřeba mít vedle sebe někoho za každou cenu.

Po tom všem, co člověk v životě zažije, může být samota vlastně docela bezpečné místo. Nic od vás nechce. Nemusíte se bát, že něco pokazíte, že někoho zklamete nebo že vám někdo odejde.

A pak se najednou otevře nový svět.

Je krásný. Je něžný. Je plný maličkostí, kterých si člověk možná dřív ani nevšímal. Zpráv, na které se těšíte. Smíchu, který přijde úplně nečekaně. Těšení se na další setkání. Pocitu, že někomu můžete říct něco úplně obyčejného a přesto je to najednou důležité.

Ale je v tom i druhá strana. Když vám na něčem začíná opravdu záležet, začnou se ozývat i staré strachy. Strach z opuštění. Strach, že to krásné jednou skončí. A někdy stačí úplná maličkost a hlava už začne vyrábět scénáře, které se vůbec nemusí stát.

Tohle je na blízkosti zvláštní. Člověk může být šťastný a zároveň trochu vyděšený. Může se těšit a současně mít někde vzadu v hlavě malé „a co když“. Může chtít být blízko a zároveň mít chuť občas utéct někam do bezpečí.

Jenže možná právě proto má smysl nikam neutíkat ani nic zbytečně neurychlovat. Nemusím vědět, co bude za půl roku. Nemusím mít jistotu, že nikdy nepřijde bolest. Nemusím si dopředu vyřešit všechny možné katastrofické scénáře, které moje hlava dokáže vymyslet během pěti minut.

Přece stačí, že je mi teď dobře.
Že je mezi námi důvěra.
Že existuje snaha být k sobě navzájem laskaví a vstřícní.
..a že věci mohou růst pomalu.

Možná je totiž ta velká láska trochu jiná, než jsme si představovali.

Nemusí přijít jako ohňostroj, který převrátí celý život vzhůru nohama.
Někdy přijde docela tiše.
Vplíží se mezi obyčejné dny, zprávy, smích a společně strávený čas. A najednou zjistíte, že se na někoho těšíte. Že vám na někom záleží. Že vedle toho člověka můžete být sami sebou a nemusíte pořád něco dokazovat.

A tak si teď říkám jednu věc: Ta velká láska přece nikam nespěchá.

Nemusí být hned všechno jasné. Nemusíme vědět, kam přesně cesta vede. Nemusíme si slibovat celý svět, abychom si mohli užívat jeden hezký den. Některé věci jsou krásné právě proto, že je necháme chvíli jen tak být.

A možná je tohle i něco, co bych chtěla říct každému, kdo má pocit, že už měl být dávno někde jinde, že už měl někoho potkat, že už měl mít vztah, rodinu, svůj bezpečný přístav, nějaký plán. Každému kdo má pocit, že mu něco utíká.

Možná ne.

Možná některé věci prostě potřebují svůj čas. Možná člověk nejdřív potřebuje chvíli stát pevně sám za sebou, než se mu vedle něj objeví někdo další. A možná není žádná ostuda být nějakou dobu sám. Není to promarněný čas. Není to důkaz, že je s námi něco špatně.

Někdy je to jen období, ve kterém se život skládá dohromady trochu jinak, než jsme čekali.

A pak se jednoho dne může objevit něco, kvůli čemu si řeknete: „Aha. Tak proto jsem vlastně nikam nemusela spěchat.“

Takže si ten nový svět teď snažím pomalu užívat. S radostí, s trochou opatrnosti, občas s nějakým tím zbytečným strachem v hlavě a hlavně s vědomím, že nemusím mít všechno pod kontrolou.

Protože některé krásné věci se nedají naplánovat.

A na některé věci se opravdu vyplatí počkat. 💙 🦄

29/09/2026

27/09/2026

Někdy máme pocit, že když jsme něco přežili, měli bychom se k tomu umět vrátit bez emocí. Navštěvovat stejná místa, potkávat stejné lidi, mluvit o minulosti a chovat se, jako by se nic nestalo.

Jenže zotavení neznamená, že nám všechno přestane vadit. Neznamená, že musíme znovu vstoupit do každého prostoru, který nás zraňoval. A už vůbec neznamená, že jsme povinni udržovat všechny vztahy jen proto, že patří do naší minulosti.

Některá místa v sobě mohou nést vzpomínky, které se ozvou i po letech. Někteří lidé v nás mohou vyvolávat napětí, nejistotu nebo pocit, že se znovu vracíme do role, ze které jsme se dlouho snažili dostat. A někdy si toho všimneme až ve chvíli, kdy jsme z daného setkání pryč.

Některé hranice nejsou trestem pro druhé. Jsou způsobem, jak se starat o sebe.

Můžeš někoho milovat a přesto s ním potřebovat méně kontaktu. Můžeš odpustit a přesto se nevracet. Můžeš rozumět tomu, proč se někdo choval určitým způsobem, a zároveň uznat, že ti to ublížilo.

Nemusíš všem dokazovat, že jsi „nad věcí“. Nemusíš se vracet tam, kde se tvoje tělo, mysl nebo srdce necítí bezpečně. A nemusíš své hranice obhajovat do nekonečna, aby byly platné.

Někdy je jít dál právě o tom, že si dovolíš zůstat někde jinde.

Je ve tvém životě místo, člověk nebo situace, ke kterým ses přestal/a vracet, protože ti nedělaly dobře? Pokud chceš, napiš svou zkušenost do komentářů. A pokud tě příspěvek oslovil, můžeš ho sdílet dál někomu, komu by mohl pomoct.

24/09/2026

Toužit po blízkosti a zároveň se jí bát není rozpor. Někdy je to zkušenost člověka, který už někdy zažil, že blízkost bolela.

Můžeš si přát, aby ti někdo byl nablízku, a přesto mít potřebu ustoupit, když se začne vztah stávat důležitým. Můžeš toužit po důvěře, ale současně čekat, kdy přijde zklamání. Můžeš chtít být milovaný a zároveň mít strach, že když se opravdu ukážeš takový, jaký jsi, druhý člověk odejde.

Někdy se potom člověk začne chránit různými způsoby. Přestane se ozývat, i když by kontakt chtěl. Začne hledat chyby na druhém, aby nemusel riskovat zranění. Nebo se naopak příliš přizpůsobuje, jen aby si vztah udržel. A často si ani neuvědomuje, že za tím není nezájem, ale strach.

Neznamená to, že nejsi schopná/ý vztahu. Neznamená to, že neumíš milovat. Možná se jen tvoje vnitřní bezpečí učí, že ne každá blízkost musí skončit bolestí.

A někdy je potřeba jít pomalu. Dovolit si poznávat druhého člověka postupně. Všímat si, jestli respektuje tvoje hranice, jestli tě netlačí do věcí, na které nejsi připravený, a jestli vedle něj můžeš být sám sebou, nejen tehdy, když se přizpůsobíš.

Bezpečný vztah nemusí být bez problémů. Ale neměl by tě nutit neustále dokazovat, že si zasloužíš zůstat.

Jaké to máš ty s blízkostí? Je pro tebe snadné někoho pustit k sobě, nebo potřebuješ hodně času, než začneš důvěřovat? Sdílej svou zkušenost v komentářích — třeba pomůže někomu, kdo se v tom cítí sám.

21/09/2026

Někdy se po náročných životních zkušenostech stane, že člověk začne pochybovat i o tom, co sám cítí.

Říká si, jestli nepřehání. Jestli není moc citlivý. Jestli má právo být zraněný, když se přece „nic tak hrozného neděje“. Začne své emoce neustále kontrolovat, vysvětlovat a zpochybňovat, místo aby jim dovolil jednoduše existovat.

Člověk se pak může přistihnout, že hledá potvrzení u ostatních. „Myslíš, že mám důvod být smutný?“ „Nebyl můj strach hloupý?“ „Nejsem zase moc náročný?“ Jenže tím se postupně vzdaluje sám sobě a svému vlastnímu prožívání.

Pocity nemusí být vždycky přesné, aby byly skutečné. Strach může přijít i ve chvíli, kdy nám objektivně nic nehrozí. Smutek nemusí mít jasný důvod. A nepříjemný pocit z určité situace neznamená, že jsme slabí nebo rozbití.

Zároveň ale nemusíme každému pocitu automaticky podřídit své jednání. Můžeme ho vyslechnout, zkusit mu porozumět a teprve potom se rozhodnout, co s ním uděláme.

Možná se nemusíš hned ptát: „Mám na své pocity právo?“ Možná někdy stačí začít otázkou: „Co se ve mně právě děje a co teď potřebuju?“

Nemusíš svým pocitům vždycky věřit jako neomylnému kompasu. Ale nemusíš je ani okamžitě umlčet.

A jak to máš ty? Pochybuješ někdy o svých pocitech, nebo se postupně učíš jim víc naslouchat? Napiš do komentářů.